3.místo v Extralize v sezóně 1999/2000, Mistr 2.NHbL - Východ v sezóně 2002/2003 a 2008/2009

Petr Škoda: Hrát proti Kometě? To bych si raději zlomil nohu

Za první tým Komety hraje teprve svou druhou pořádnou sezonu. Už v té první ale dokázal, že na jeho výkonech mohou Poličští stavět do budoucna. Svůj tým dokázal dovést až do druholigového finále a to v pouhých 21 letech. Hokejbal pro něj znamená ale mnohem více než jenom sport. „Jsme prostě tým, něco jako rodina,“ říká poličský mladík mezi třemi tyčemi Petr Škoda.

Jak dlouho se věnuješ hokejbalu?

Hokejbal hraji od svých 12 let. Tehdy jsme začínali s partou kluků na ulici. Můj soused a nynější spoluhráč Petr Schaffer přišel s míčkem a řekl: „Kluci zahrajeme si hokejbal.“ Tenkrát ještě pomalu nikdo nevěděl, co to znamená. Ale šli jsme do toho. Potom se rozdělovali pozice. Petr se každého zeptal, na jakém místě by chtěl hrát. No a já jsem zbyl, takže mi prostě řekl, že půjdu do brány. A já jsem jenom odpověděl, že to zní dobře. (smích)

 

Od té doby Ti to tedy takhle vydrželo?

Dá se říct že ano. Dostal jsem čepici jako lapačku, z krabice od bonboniéry jsem udělal vyrážečku a matka mi ušila betony z polštářů. A už se jelo. Byla to v uvozovkách taková moje první výzbroj.

 

Co ti to v té době říkalo, oslovilo tě to nějak?

Vlastně vůbec ne.

 

Zjišťoval jsi nějaké možnosti, že by ses hokejbalu věnoval závodně?

Prostě to byla jenom zábava. Předtím jsem asi do desíti let hrál fotbal, ten mě postupem času omrzel. Takže jsem potom začal hrát intenzivněji hokejbal. Petr Schaffer mě vzal na trénink. Pamatuji si, že tenkrát tam zrovna neměli gólmana. Přišel jsem tehdy rovnou s tou svou výstrojí z ulice. David Rokos si na mě střílel a já jsem mu čepicí vychytával góly. Postupně jsem si sháněl kvalitnější výstroj.

 

Doslechl jsem se, že tvoje první opravdová výstroj byly betony, vesta, rukavice a přilba. A žádné kalhoty nebo suspenzor mezitím. Je to pravda?

To můžu potvrdit. Jelikož jsem měl betony k pasu, takže jsem v podstatě žádné kalhoty nepotřeboval. A navíc v té době to nebyla žádná legrace sehnat dobrou výzbroj.

 

Pomáhali ti i spoluhráči shánět lepší vybavení?

Když se zakládal dorost, tak už výstroj samozřejmě byla podmínkou. Pavel Štefka mi sehnal lapačku s vyrážečkou.

 

Kdy jsi tedy přešel z ulice na ten pravý hokejbal?

Bylo to tak rok poté, co jsem začal na ulici a tenkrát se uvažovalo o založení dorosteneckého týmu. Bylo to v roce 1998.

 

Kdy v tobě kluci z hokejbalu rozpoznali talent a kvalitu?

Kvalitní jsem v té době nebyl. Prostě jsem byl zřejmě jediný, kdo chtěl hokejbal hrát. Moc lidí tenkrát v Poličce nebylo. Spousta lidí hrálo hokej a jen já hokejbal.

 

Když jsi poprvé nastoupil do oficiální soutěže, cítil jsi nějakou nervozitu?

Určitě jsem k tomu přistupoval jinak než na té ulici. Tam jsme sice hráli i v době, kdy se hrála liga, ale to už vážně jen tak rekreačně z legrace. Začal jsem brát tréninky vážně. Dával jsem do toho maximum, protože ten sport pro mě už něco znamenal.

Přemýšlel jsi nad tím, že se hokejbal stane sportem, u kterého vydržíš podobně jako u fotbalu pár měsíců nebo možná jen rok nebo dva?

Hokejbal mě evidentně bavil, takže jsem se mu chtěl věnovat, dokud to bylo možné. Fotbal mě vlastně nebavil, protože se jen trénovalo a žádný zápas se skoro nehrál.

 

Cítíš pořád euforii ze hry a že ti hokejbal něco dává?

Hokejbal mi toho dává hodně. Hraji s hráči, které znám už od dorosteneckých let. Třeba právě Petr Schaffer nebo Martin Libich. Vždycky na tenhle sport budu vzpomínat v dobrém.

 

Co pro tebe tedy hokejbal doopravdy znamená?

Soužití s lidmi, kterých si vážím a které mám rád. Jsme prostě tým, něco jako rodina. Hokejbal mi přinesl spoustu zkušeností, spíše těch dobrých než špatných. Navíc se člověk podívá po světě, po městech. Zažijeme srandu. To jsou momenty, na které si s klukama rád vzpomenu u pivka. Například na turnaj v Letohradě s dorostem byl skvělý. Myslím, že jsme tam uhráli dvakrát první nebo druhé místo. A dá se říct, že to byly časy mé největší slávy, co se týče dorostu. Dvakrát jsem byl na Testa Cupu vyhlášený nejlepším brankářem.

 

Prolíná se hodně tvůj hokejbalový život s tím soukromým?

Musím říct, že po partnerské stránce je všechno v pořádku. Přítelkyně mi vždycky vyjde maximálně vstříc, když jedu někam na zápas nebo jdu na trénink. A co se týče kamarádů, těch mám sice hodně, ale ti z hokejbalu jsou speciální. Kdybych přestal a odešel, přestal bych se s nimi asi stýkat a to by mi hodně chybělo. S nimi mě spojuje zápas, kabina a takový „pozápasový život“.

 

Máš před sebou ještě spousty utkání a nespočet sezon, ale vzpomeneš si na svůj zřejmě nejvydařenější zápas nebo hokejbalový moment?

Za moje nej považuji nominaci na soustředění reprezentačního výběru U16 před mistrovstvím světa. To pro mě byla obrovská zkušenost. Byla to dvoudenní akce v Praze na Palmovce. Hrozně moc mi to dalo. Setkal jsem se tam s kupou dobrých kluků, kteří už opravdu něco uměli a okusil jsem si i tu ostřejší herní atmosféru.

 

Byl skok do reprezentace hodně znát? Například v přístupu koučů?

Určitě. Snažili se mi vyhovět skoro ve všem. Příprava na zápas vypadala úplně jinak. Gólmani se oblékli do kalhot a šli se individuálně rozběhat a rozcvičit. Tady v lize se člověk pouze navlékne do výstroje a hned se na brankáře střílí. Bylo to tam všechno promyšlené do detailu.

 

Vzpomeneš si naopak na zápas nebo moment, který bys nejraději z paměti vymazal?

Zřejmě to bylo na letohradském turnaji, kde jsme hráli s Prahou. Dostali jsme náklep 9:1, vzpomínám si, že měli na modré čáře robustního hráče, který dal asi osm gólů. Příšerně mě vytočil. To utkání už jsem psychicky ani nezvládal, vyloženě mi tekly nervy.

 

Máš nějaký nesplněný sen, který bys rád v budoucnu uskutečnil?

Rozhodně mám. Chci s Poličkou opět zažít éru extraligy. Třeba za pět let.

 

Chtěl by sis zahrát extraligu za každou cenu, i kdyby to nemělo být v Poličce?

To zase ne. Do jiného týmu nechci jít. Kometa je prostě Kometa. A já chci hrát extraligu s tímhle klubem. Někdo to bere, že je v mančaftu a potom odejde do jiného a nedělá mu to problém. Mně by to dělalo velké potíže.

 

Jak bys reagoval, kdybys najednou měl chytat v jiném týmu a hrát proti Kometě?

Hodně by mě to bolelo, kdybych věděl, že mám hrát proti svému týmu. Asi bych ten zápas nešel chytat.

 

A důvod?

Tak s týmem hraješ několik let a pak se postavíš proti němu a vrážíš mu nůž do zad. Přijde mi to takové sobecké, nemorální.

 

A co kdyby nebyla jiná možnost a musel bys proti Poličce nastoupit?

To by musel být jedině tým, s kterým bych byl víc sžitý než s Kometou. A to se asi nestane. Asi bych si raději zlomil nohu, než abych chytal proti ní.

 

Měl bys problém zvykat si na navou partu lidí?

Ano, jsem takový, že příliš nekomunikuji s lidmi, které příliš neznám. Nikdy člověk neví, jak v klubu zareagují na příchod někoho nového. Nepovede se jeden zápas a hned se na tebe dívají jinak. Naproti tomu, když se mi nepovede zápas tady v Poličce, tak lidé vědí, že to byl momentální zkrat. Už mě tu prostě pár let znají, takže vědí, co ode mě mohou čekat.

 

A co pro tebe představuje buldok, který je v týmovém znaku? Mohl bys jmenovat tři vlastnosti, které má tenhle tým společné právě s tímhle tvorem?

Abych pravdu řekl, vůbec netuším, proč ho v logu máme. Ale když se zamyslím, vychází mi z toho charakteristiky dravost, humor a touha. Tady je humor na prvním místě. Nepamatuji zápas, kdy bych se nezasmál. A právě proto tu chci být. Není to ani tak o úspěchu, ale o atmosféře. Ale úspěch také něco znamená, protože jinak by ten sport člověk nehrál, kdyby neměl žádný cíl.

 

Kdo byl nebo je tvým nejoblíbenějším trenérem a který pro tebe udělal po sportovní i lidské stránce nejvíc?

Můj nejoblíbenější trenér je ten dosavadní, Pavel Štefka (usmívá se). To pro mě byla také inspirace, trénoval extraligové áčko. Na to hned měl každý vždycky takový nadhled. Hodně pro mě znamená pan Chmel, který mě v dorostu trénoval. Předal mi kupu zkušeností. To byla dobrá éra. Ale takový trenér na zasmání byl třeba Ludva s Čambou (pozn.: Ludvík Unger). Jelo se na zápas a žebrali po hráčích stovku na cigarety. Kdo nezažil, neuvěří.

 

Kdo je podle tebe nejlepší současný hráč Komety?

Jednoznačně Michal Chmel. Vnesl klid a dobrou rozehrávku do přesilovek. Navíc má perfektní sřelu. Má rozhodně spoustu skvělých hokejbalových vlastností.

 

Je těžké hodnotit sám sebe. Ovšem co bys vyzdvihl na své hře, a na čem bys ještě mohl zapracovat?

Zlepšit bych mohl práci s hokejkou. Chci mít prostě přehled s holí. Když dostanu balónek, tak abych měl nad ním kontrolu. Naopak si myslím, že jsem rychlý, mrštný. Mám dobrý reflex na lapačce. Rozhodně by to teď chtělo lepší výstroj, má už svá léta. S novou by se hned chytalo lépe.

 

Co říkáš na mužstvo jako celek? Na kterých pozicích se Kometa může držet?

Když budeme ve složení minimálně 15 lidí na play-off, tak to bude ideální. Mohli bysme dojít daleko. Ale může se stát, že se zraní dva až tři hráči a hned hra mužstva bude vypadat jinak. Je skvělé, že máme v kádru tahouny, Betmana (pozn.: Michal Chmel), občas nám vypomůže i Slažan (pozn.: Petr Chmel). Ta hra pak bude o něčem jiném. Myslím, že na finále máme a já chci letos získat titul. Vloni nám ho sebral Heřmanův Městec. I když, s Alfou to také bylo těžké, ale máme na to je zvládnout.

 

Profil - Petr Škoda

Věk: 21 let

Číslo dresu: 13

Pozice: brankář

Držení hole: levá

Styl: motýlek

Oblíbený klub: SK Kometa Polička

Vzor: Dominik Hašek

Motto: „Jestli to nechytim, tak se zabiju.“

Autor: Bohuslav Stehno
16.09.2008 05:13:29
Cadberry
DSC_7132.JPG
SK Kometa Polička.jpg
____________

____________

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one